Ležím v posteli a přemýšlím. Dneska jsme měli příjmačky na FSV UK - Management a PR.. Docela vysněnej obor, ale asi nic no. Je mi to líto, mám z toho špatnou náladu a tak, ale přesto chci napsat článek. Že i když se né vždycky daří, tak bychom měli zůstat veselí a šťastní. Mám teď v sobě hroznou motivaci, hrozně dobrou náladu a popravdě ani nevím z čeho. Ale taky mám děsnou chuť to šířit dál a dál a asi čtvrt hodiny tu hledám fotky, ze kterejch by vyzařovala taková ta 'pozitivní nálada' nebo prostě takovej pozitivismus obecně. A nemůžu nic najít :( Píšu tak trochu každý slovo co mi příjde na jazyk a je to děsně zvláštní. Už jsem děsně unavená a to mám ještě celej svaťák a všechny maturity před sebou. Dneska bylo krásně, sluníčko a tak. A já si tu poslouchám český rapy, který jsem dřív úplně megažrala. :D
A i když mi není fajn, tak mi zároveň je fajn.
Aspoň snaha o to najít nějaký pozitivní fotky byla!
Budím se těsně před zazvoněním budíku. Dnes je pátek 13., a i když nejsem nijak pověrčivá, jako ideální den k příjmacím zkouškám se mi to úplně nezdá. Včera mě propustili z nemocnice, takže mě nemohla zachránit ani příprava na poslední chvíli. Sama sebe uklidňuji slovy kamaráda mého otce, který mi asi před měsícem říkal, že "první kolo na DAMU neudělá jenom idiot". V tu chvíli ještě ani netuším, že se buď ukrutně mýlil, anebo jsem tímhle "idiotem" právě já.
Vystrčím nohy z postele a už cítím, že dnes bude právě jeden z těch zimních pochmurných dní. Je mi hrozná zima. Běžím do kuchyně ohřát vodu na kafe a mezitím si dávám rychlou sprchu. Svojí rádoby "rychlou" sprchou jsem vzbudila mámu, takže už mi na nočním stolku leží čerstvá káva, nakrájené ovoce a jogurt. Už jenom slyším, jak mi říká, ať se pořádně najím a sama se vrací do postele.
Horkotěžko do sebe nacpu aspoň něco z toho, co mi na stole leží a jdu se obléknout. Každodenní dilema, že nemám co na sebe je ještě větší než obvykle, protože to, jaký na sebe dnes zanechám dojem, může být rozhodující. Nakonec si stejně vezmu obyčejnou košili, černé uplé kalhoty a svetr. Jenom rychle se nalíčím, popadnu tašku (jejíž obsah je naštěstí den co den stejný a tudíž nemusím po pokoji hledat další zbytečnosti, kvůli kterým bych zase nestíhala) a vyběhnu na autobus.
Dnes není hezky. Je zima, námraza a tak nějak divně šedo. Počasí se oproti včerejšímu obrátilo o 180° a stejně tak i moje nálada. Ještě včera jsem neměla sebemenší obavy, ale teď dopadla nervozita i na mě.
Jsem na místě, akorát včas. Většina míst je už zabraná a tak si musímsednout do první řady. Nemám tohle místo ráda už jenom z toho důvodu, že sedím přímo před vedoucím katedry, který na mě bude koukat celé ty dvě dlouhé hodiny. Vchází děkanka katedry produkce a zavírá za sebou dveře. Spolu s vedoucím katedry k nám mají krátkou motivačnínřeč a rozdávají nám desetistránkové zadání. Listuji si v něm, stránku po stránce a uvědomuji si, že jsem se na tohle vůbec nepřipravila. Čekala jsem naprosto jiný typ testu, jiné druhy cvičení. Jsem z toho tak zoufalá, že se mi do očí skoro hrnou slzy. Letmo se rozhlédnu kolems ebe a vidím celou třídu, jak horlivě píše. Kluk sedící vedle mě mi pošeptá, že se nemám čeho bát, že to určitě zvládnu. Zhluboka se nadechuji.
No co. Alespoň jsem to zkusila.
(Slohová práce do školy, inspirována sloupkem 'jeden den v životě' z časopisu Reflex)
Nazdárek! Nějak jsem si uvědomila, že už to je zase půl roku, co jsem nic nenapsala a tak je čas, abych se do toho dala. Psaní mě baví a ani nevím, proč nepíšu častěji. (Jo, asi proto, že se vždycky naštvu, že nemám žádné kvalitní fotky, kterými bych mohla text doplnit.. Well, that's life) Nicméně, teď mám konečně téma (a i fotky!) o kterém můžu psát - náš maturitní ples :) Věc která se koná jednou v životě (většinou) a měla by být stoprocentně nezapomenutelná. Popravdě řečeno, při organizaci našeho plesu, o kterou jsem se starala já s pár lidmi, jsem myslela, že si vyrvu všechny vlasy na hlavě. Nejdřív se mi to zdálo jako super zkušenost pro obor, ve kterém chci pracovat později (PR/produkce), ale ve finále jediné k čemu mi to bylo, bylo to, že jsem začala váhat, jestli to je opravdu to, co chci v životě dělat :D
Dobře, tak zlé to zase nebylo, ale rozhodně jsem si vyzkoušela něco nového, uvědomila jsem si, že se nemůžu spoléhat na ostatní, ale opravdu jenom sama na sebe. A i přes to, že se v průběhu večera zkazilo spousta věcí (ať už kvůli špatnému naplánování, nebo jiným faktorům) to byl naprosto nezapomenutelný večer a odnesla jsem si z něj spoustu krásných vzpomínek.
(c) Martin Mádl
Bohužel víc fotek zatím nemám, ale stejně to byl absolutně nejnezapomenutelnější večer <3 Strávila jsem ho s lidmi, na kterých mi záleží nejvíc a které mám nejradši. A jsem za to šťastná.
Celý večer jsme měli v Páspově sále Smíchovského pivovaru. Pro mnohé z mých kamarádů to bylo velkým překvapením, protože čekali, že bude náš ples klasicky v Lucerně, jako všechny jiné plesy. Jsme opravdu malá škola, tudíž je pro nás Lucerna absolutně zbytečná a víceméně i finančně nemožná - jelikož maturitní plesy nejsou francouzskou tradicí, vedení školy rozhodlo (už sice dávno, ale platí to doteď), že pokud chceme maturitní ples, musíme si ho zařídit a financovat sami. Veškeré naše finance na tento ples jdou tedy z kapes našich rodičů, sponzorů a prodeje lístků. Sice jsme vyšli jen tak tak, ale všechno nakonec dopadlo dobře :)
Musím říct, že mě v jednu chvíli až překvapilo moje sebevědomí (viz. předposlední fotka), kde jsme měli předvést naše půlnoční představení. Nejdřív nás bylo deset. A den ode dne někdo odpadával. V den plesu jsme byly už jenom čtyři. A deset minut před půlnočním představením jsme byly už jenom dvě. A rozhodly jsme se, že to nevzdáme a ukážeme co v nás je. A myslím si, že se to vyplatilo, protože to bylo jediné ze všech půlnočních překvapení, co jsme měli (bylo jich asi pět), které rozhýbalo celý sál a přivedlo všechny na parket. Přemýšlela jsem, že bych sdílela i video, ale možná se i trochu stydím za to, jak jsem na něm tak hrozně uvřískaná a ukřičená :D
To už je asi všechno, zase to tu nechci zaplavovat bláboly, které možná ani nikoho nezajímají, protože jak ty historky, tak ty fotky jsou hrozně subjektivní a asi mají pro mě spíš emoční význam, než nějaký jiný. Ale pokud jste to dočetli až sem, tak moc děkuju, protože jsem aspoň měla šanci si nějak tak vylít srdíčko a uvědomit si, že mám ohledně odchodu z LFP absolutně smíšené emoce, ale o tom kdyžtak někdy jindy :)
Úplně největší náhodou jsem na facebooku objevila tuhle fotku (kdo mě najde, má u mě zlatýho bludišťáka!) a ta ve mně vyvolala vlnu emocí. Strašně moc mi chybí léto. Někdy si říkám, že to ani nejde popsat slovy. Vím, že teď zním jako průměrná čtrnáctiletá holka, ale asi to fakt nedokážu vyjádřit. Léto ve mně vyvolává úplně jiné pocity, než zbytek roku, stává se ze mě skoro úplně jiný člověk. Najednou nic není překážkou, ani zábranou.. Nic takového neexistuje. Všechno je možný. A přesně tenhle pocit postrádám ve zbytku roku.
Možná na mě dopadá tenhle pocit zrovna teď, protože je neděle a dneska večer nám oficiálně končí prázdniny. Sice trvaly jenom dva týdny, což je oproti dvěma měsícům v létě skoro nic, ale stejně je to dost divný. Člověk si dokáže na každodenní rutinu odvyknout strašně rychle.
Dnešní článek píšu po fakt dlouhý době. A sama nevím, jestli to dělám proto, že mi to chybělo, nebo proto, že se chci jakkoliv vyhnout dizertační práci z filosofie. Ať už to, nebo to, je to fajn pocit, dát zase nějak vědět, že žiju a tak. Hlavně jsem si uvědomila, že jsem si sem nenapsala vůbec nic o létě. Ani řádek. Tak by snad nevadilo si na něj zavzpomínat a trochu si ho zpětně zrekapitulovat.
CALIFORNIA
První z letošních akcí byla dovolená v USA. Jela jsem tam s babičkou, což se v první chvíli zdálo jako super nápad (babička nerovná se rodiče, větši pohoda a tak), ale dost jsem se zmýlila. Nebudu to tu asi rozepisovat, protože spousta věcí ani nebyla babči chyba, ale tahle část léta byla pěkně naprd. Bydleli jsme u babičky známé v Palm Springs, což vypadalo ze začátku jako super nápad. Však přece v nové kolekci H&M a F&F jsou na tričkách pro mladé lidi často nápisy Palm Springs, tak třeba to bude takové to IT City? OMYL. Není. Je to město, kam se jezdí rekreovat tak 85% důchodců z celé Californie. Což znamená, že většina obyvatel byli důchodci.
Paradoxní je, že největší srandu jsem si za celou dobu užila s paní, kterou čekají za měsíc její 91. narozeniny. Tahle paní mi toho dala strašně moc a něčím mě strašně inspirovala a myslím si, že je jeden z lidí, na kterého jen tak nezapomenu.
Nicméně Amerika jako taková mě zklamala. Byla jsem tam poprvé a jak už od dětství slýchám, že USA je nejlepší, kolik mých spolužáků by se tam vrátilo, kolik jich lituje, že se museli přestěhovat do Čech.. Tak jsem asi čekala něco víc. Samozřejmě nevím, zdali to můžu vůbec nějak objektvině posoudit, když jsem projela jenom pár měst v jednom státu, ale.. Stejně. Čekala jsem víc a spousta věcí mě nemile překvapila. Ale to je život a beru to alespoň jako hodně zajímavou zkušenost :)
A jak jsem občas v USA neměla co dělat, tak jsem si zkusila i natočit a sestříhat krátké video. Je sice nic moc, ale na mojí obhajobu, to bylo opravdu poprvé, co jsem něco stříhala, tak se mnou mějte slitování:D
ŘECKO
Druhou větší 'akcí' tohle léto byla asi dovolená s T. v Řecku. Bylo to fajn, ale takový.. Až moc válecí. Nějak jsem si nikdy neuvědomila, že jsme tak rozdílné. A přece jenom to byla naše první dovolená v zahraničí bez jakéhokoliv dozoru a tak jsme se ne vždycky shodly. Ale co už, všechno špatné je k něčemu dobré. Opalovaly jsme se, koupaly, cpaly se od rána až do večera neuvěřitelnýma jídlama, seznámily jsme se s pár místníma a tak. Jenom škoda, že jsme zjistily, že máme centrum od hotelu asi tak minutu pěšky, den před odjezdem. Jinak to bylo ale zajímavý a jsem ráda, že jsem se mohla alespoň podívat do další země (i když teda v tomhle případě "podívat se" bylo fakt minimální). Z druhé strany, taky jsme zažily spoustu kravin, jako každý rok všude, kempovaly (teda, spíš jsme se o to pokoušely) jsme v bouřce, plavaly v bouřce v moři, tancovali v největším lijáku, pohádaly se s naší delegátkou, smály se našim sousedům, přežíraly se baklavou natolik, že už ji nikdy v životě nechci vidět.. A tak.
ROCK FOR CHURCHILL
Asi jako poslední z těch 'větších' (což neznamená, že ty 'menší' akce byly špatné, to vůbec, pokud né dokonce naopak!) akcí byl festival Rock for Churchill. Doteď nějak nevím, jestli to je tím, že to byl můj první 'opravdový' festival, nebo jestli to bylo fakt tak boží, ale vůbec se neostýchám nazvat to jako naprosto nejvydařenější akcí léta. Sluníčko, teplíčko, super kapely, super sousedi (stanosousedi? jak se tomu říká?:D), super všechno. Hlavně se mi tam líbila ta atmosféra. Lidi byli strašně sdílní, otevření, milí (ať už střízliví nebo podnapilí) a i když jsem se třeba ocitla bez svojí party, tak jsem nikdy nebyla sama dýl jak pět minut. A to se mi hrozně líbilo. Do toho prostě tak skvělý umělci jako The Subway, Anthony B, Parov Stelar!!♥ A přesně po tomhle festivalu jsem si uvědomila, že mi mnohem víc vyhovuje sbalit se s partou, vzít stany a jet ať už na fesťák nebo jen tak někam kempovat, než objíždět luxusní hotely. Jsem si jistá, že třeba za deset, patnáct let, si budu myslet pravej opak, ale teď to tak není. Takže příští léto vidím se stylu Mighty Sounds, Colours of Ostrava, Kryštof kempu, Rock for Churchill, Rock for People a milion takovejhlech menších akcí. Tak snad mi to do toho příštího léta vydrží.
(Když porovnám kvalitu fotek z USA a z RFCH... Je v tom docela rozdíl co?:D Achjo)
Hrozně jsem si přála moct napsat o těch horách, kam jsme jeli s partou.. Ale stalo se toho tolik, že bych tím popsala zbytečně moc a hlavně se některé události ani nedají vysvětlit. Nebo popsat. Bylo to jednoznačně nejlepší, asi. Achjo, mega bych si tu o tom chtěla napsat slohovku s milionem srdíček a heslovitejch vzpomínej a blablabla.. Ale nějak cítím, že by to nemělo smysl. Tohle stejně jen tak nezapomenu.
Den příjezdu, s Mírou a Márou.
Vikinaa!
Pirátská kampaň anebo taky shrnutí hor.
Shisha time!
(Ano, shisha která vydržela v celku 1 den)
Mireček!
Chybí nám tam Anit..
Máme se všichni rádi :D
▲
Jak říkám. Nemá smysl tu to vypisovat, protože.. Nezapomenutelný. Možná jenom pár písniček, ale stejně, whatever.!!
Nějak jsem projížděla svoje oblíbené blogy a uvědomila jsem si, že už to je docela dlouhá doba, co jsem sem nic nenapsala a že mi to vlastně docela chybí. Asi zase budu (nebo se o to alespoň pokusím) psát pravidelně. Akorát mě trochu štve tenhle layout, ale bohužel všechny skilly co jsem uměla s HTML a CSS a podobnými blbůstkami jsem kompletně zapomněla, takže můžu leda tak doufat, že mi s tím jendou někdo pomůže. Fňuk.
Je 27. 12. 2013, za 4 dny končí celý rok 2013 a já se rozhoduju jestli mám napsat shrnutí tohoto (poměrně komplikovaného) roku anebo ne. Asi jo.
(Narozeniny Barči, přelom léta a podzimu myslím:D)
▲
Na plurku už máme naplánovanou celkem fajn challenge o roce 2013 právě, tak se tím asi trošičku inspiruju, protože kdybych měla měsíc po měsíci vypisovat co se stalo, asi to bude pro lidi, co mě neznají dost nezajímavé a hlavně komplikované :D
Kdybych měla popsat rok 2013 jedním slovem, musela bych dost dlouho váhat mezi SRANDA, PARADOX a KARMA. Takže to asi bylo něco z těhlech tří, nicméně to stejně stálo za to. Jedním z nejlepších zážitků byl pro mě jednoznačně Egypt (o kterém jsem mimochodem psala jako o jednom z posledních). Myslím, že tenhle zážitek snad ani nejde popsat slovy, bylo to úplně naprosto nejvíc perfektní dovolená s tím nejlepším člověkem, ze kterého jsem si odvezla spousty zážitků, suvenýrů, ponaučení a všeho možného. Popravdě řečeno, kdybych to měla vzít naopak a zkusit se rozmluvit o nějakém nejhorším zážitku, asi by mě nenapadlo nic speciálního. Furt se mi dějou sračky a taky se mi dít budou. Ale nic s tím nenadělám.
Na našem plurk seznamu máme jako další položku "největší úspěch & největší prohra". Moc nevím, co bych nazvala největším úspěchem, BAC (první část maturity) mě čeká až v květnu/červnu 2014, žádnou zásadní zkoušku jsem nedělala.. (Kromě maurity na nečisto, která se mi povedla celkem dobře, yaay!) Takže k úspěchům bohužel nevím nic speciálního, ale beru jako velký úspěch to, že i přes všechny sračky, kterýma si právě procházím (viz. největší prohra), tu mám kamarády, kteří mě drží ve chvílích, kdy to nejvíc potřebuju, nepoňoukají mě a vím, že se na mě nevykašlou když pujde do tuhýho. Alespoň někteří - a teď už vím kteří. DĚKUJU! ♥
O největší prohře už jsem se zmiňovala, možná i vícekrát - je to ta sviňská epilepsie. Zní to jako srandička, jakože "joo, no tak nepiješ alkohol a nesmíš moc ponocovat, bože, jsou i horší nemoci..". Ano jsou. Určitě. Ale nikdo, kdo tohle říká nikdy nepocítil ten pocit nemít kontrolu nad svým tělem. Nevědět co se děje, co se stalo. Nepamatovat si svoje jméno (bez vlivu alkoholu:D), nepoznávat svoji rodinu ani přátele. Nevíte, jaké to je. A taky nevíte, jaké je, když vám záchranář řekne, že vás od smrti dělily třeba 2 minuty. Ano, jsou horší nemoci než epi, samozřejmě! Ale není to taková sranda jak to vypadá. Fakt ne.
(Taky není sranda, když s vámi člověk přeruší kontakt, když vás vidí při záchvatu. Ale to je vedlejší asi.)
Ráda bych si sem zapsala třeba písničky, které mi nějak připomínají (a budou připomínat) rok 2013. Here we go! (Odkazy v názvech)
Písnička, kterou kluci dřív hráli. Období, který bylo celý dost zamotaný, vtipný, divný. :D Ale nikde ji asi nahranou už nenajdu, tak aspoň nějakej záznam živáče.
Nechci tady dělat zas nějakej celej playlist, nebo tak, ale prostě Egypt! ♥ Je až neuvěřitelný jak tahle dovolená změnila tak strašně moc věcí, vztahů, myšlení.. Nechápu sama.
Jako poslední bych asi zvěřejnila tuhle písničku. Už ji mám tak moc oposlouchanou, že jakmile ji slyším, šílím. Ale ten text je jako kdyby mi ze srdce mluvil. Je smutný jak je to pravdivý, ale je to tak. :)
(Zapíjení maturit nanečisto - VY BRUSLÍTE, MY KALÍME!)
Už bych tohle asi měla směřovat ke konci, začíná to bejt poměrně dlouhý tlachání o ničem. Nicméně! Rok 2013 byl mnohem větší pecka, než jsem očekávala, stalo se strašně moc věcí, strašně moc zvratů a kdyby mi někdo 28. 12. 2012 řekl co se bude dít teď asi bych se mu hoodně vysmála. Zítra odjíždím na hory, kde čekám taky docela hardcore, ale uvidíme, třeba budu zase nějak překvapená (i když.. už mě asi nic nepřekvapí, mám ten pocit:D). Tak se mějte hezky, ať už to někdo přečetl celé, nebo ne.. Tak vám přeju hodně štěstí a tak. A hlavně
Je tu léto! A já mám pocit, jako kdybych zmizela ze světa. Musím říct, že se od tý nemocnice strašně věcí změnilo. Teď jsem ta zodpovědná. Ta co si musí dávat bacha. A stejně to je k ničemu, když pak dostanu dokonce double záchvat :D
Ale léto je fajn. Docela. Sice je už půlka za náma, ale já mám pocit, jako by uteklo mnohem víc. Mnoohem. Což je asi spíš fajn ne?
So how do I say?
Do I say goodbye?
We both have our dreams
We both wanna fly
So lets take tonight
To carry us through
The lonely times
Lalala, umírám uvnitř, nálada se mi mění jako na houpačce, všechno je nejdřív boží, pak všechno nanic.. No, co už. Snad to bude příště zas lepší. :)
(Jeden z nejkrásnějších večerů, kdy se na nás usmíval i tenhle baráček)
